Menu Zavřeno

Časy se mění a stejně tak i oblíbené knihy

Snad každý člověk, který alespoň trochu četl už narazil na knihu, kterou si oblíbil. Nebo sice, čte, na takovou knihu ještě nenarazil, ale v takovém případě na ní jistě narazí. V dětství je to většinou pohádka, kterou chceme číst pořád dokola. Od věku, kdy si čteme sami se začíná formovat náš vkus a začínáme přemýšlet o více abstraktních věcech než doposud. Vývojový psycholog toto období ohraničil od 12 let a nazývá ho obdobím formálních operací. Dítě v tomto období začíná uvažovat o budoucnosti, abstrakci a vnímá například ideologické problémy. V tomto období tak, když začneme číst sami od sebe, se dostáváme k literatuře, která nás něčím osloví, něco nám sdělí a my to sdělení neseme v sobě.

Pro mě byla první kniha, která mě skutečně oslovila, Rychlé šípy Jaroslava Foglara. Mluvím o sbírce komiksů, která se dnes v knihkupectvích prodává jako jedna velká kniha. Od té doby jsem si 1) přál mít takové svoje rychlé šípy 2) mít také takovou klubovnu, najít kostlivce na půdě (dobře, toho jsem se spíš bál), ale hlavně jsem od té doby nikdy neskočil do vody, aniž bych se před tím osmělil, nikoho jsem neokradl a vůbec jsem si v sobě vypěstoval takového Mirka Dušína, který mi vždy, když nejednám správně, dá pěkně zabrat.

                                                                                                                  Rychlé šípy

To mi bylo okolo dvanácti, možná ještě méně a od té doby jsem byl spíše sporadickým čtenářem. Až později jsem si řekl, že to tak nejde a začal jsem číst další knihy, tentokrát od Charlese Bukowského. Tento Američan polského původu mě asi vesměs nic nenaučil, ale ukázal mi, jak zajímavá, humorná a čtivá může kniha být, když v ní autor popisuje život syrově a bez obalu. Od té doby zase mám rád, když jsou věci prezentované syrově a bez obalu, je v tom určité kouzlo.

                                                                                                                           Charles Bukowski

Kapitolu Charlese Bukowského jsem ukončil téměř před dvěma roky. Pak přišla maturita a já byl se svým čtenářským tempem nucen číst to, k čemu jsem se předešlých třináct let studijního života neměl; číst literaturu z kánonu. Ne, že bych jí kategoricky opovrhoval, šlo spíše o to, žejsem na ní zkrátka nikdy nenarazil. Rozhodně jsem nepřečetl všech dvacet, které jsem přečíst měl, ale takových deset jsem jich přelouskal. V tomto období mě nejvíce zaujala kniha Norské dřevo od japonského spisovatele Haruki Murakamiho. Příběh mladého studenta jsem četl s největší pozorností a tuším, že jsem žádnou knihu předtím ani potom nepřečetl s takovou chutí a rychlostí.

                                                                                                                   Haruki Murakami

Každé období mých čtenářských let má zkrátka své zákonitosti. Sám jsem zvědavý, co mě bude bavit za pět, co za deset a co za patnáct let. Nicméně jedno vím jistě; žádný seriál, žádná sociální síť nenahradí knihu. Zvlášť, když Vás kniha pohltí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *